Kdo jsou ti v kostkovaném? Proč děti milují Chorvatsko
Červená, bílá, modrá. Ale ne v pruzích. Kostkovaná. Chorvatsko. Dres, který na první pohled vypadá jako ubrus z babiččiny chalupy. Ale děti ho milují. A není to jen kvůli tomu, že je originální. Je to kvůli tomu, co ten dres představuje. Bojovnost. Srdce. Nikdy se nevzdávat.
Moje dcera má jedenáct let. Fotbal jí moc neříká. Ale když před pár lety Chorvatsko hrálo finále mistrovství světa, na chvíli zbystřila. Viděla Modriće, jak běhá, přestože je unavený. Jak se pere o každý míč. A pak viděla, jak po zápase pláče. "Tati, proč pláče, když byli tak dobří?" zeptala se. Vysvětlil jsem jí, že prohráli. A ona řekla: "Ale oni se nevzdali." Od té doby má na zdi plakát chorvatské reprezentace. A na Vánoce si přála jejich dres.
Není originální. Rodiče nechtěli utrácet, protože za rok stejně přeroste. Ale když ho rozbalila, radostí skoro brečela. Oblékla si ho a vyběhla ven. Našla si kamarády a hrála fotbal, i když předtím ji to nikdy nebavilo. Vrátila se za hodinu celá ušmudlaná. "Dala jsem gól," řekla. "Jako Modrić."
Chorvatsko má jednu obrovskou výhodu. Je to malá země, která dokázala obrovské věci. Děti to fascinuje. Vidí v tom naději. Nemusíte být z velké země, nemusíte mít miliardy. Stačí mít srdce a pracovat. A k tomu kostkovaný dres.
Luka Modrić je pro děti hrdina. Není vysoký, není nabušený svaly. Ale je nejlepší na světě ve svém postavení. Běhá jako o život, i když mu táhne na čtyřicet. Děti to vidí. A chtějí být jako on. Chtějí nosit jeho dres. Nebo svůj vlastní. S vlastním jménem. Ale v těch samých kostkách.
Chorvatsko momentálně přestavuje tým. Staří hrdinové pomalu končí, noví přicházejí. Joško Gvardiol, mladý obránce, už je hvězdou Manchesteru City. Mateo Kovačić stále táhne. A děti to sledují. Nejsou to jen zaprášení hrdinové z minulosti. Je to tým, který hraje tady a teď.
Rodiče v Česku vědí své. Originální dresy jsou drahé. A děti rostou. Ten dres, který koupíš dnes, bude za rok těsný. Navíc děti se nešetří. Padají do bláta, smýkají se po asfaltu. Za rok vypadá dres jako po boji. Kupovat pořád nový originál? To si může dovolit málokdo.
Když se řekne "dětské fotbalové dresy Chorvatsko", není to jen o tom, že chcete něco koupit. Je to o tom, že chcete dítěti dopřát kousek toho kouzla. Aby si na chvíli připadalo jako Modrić. Jako Gvardiol. Jako jeden z těch, co nikdy nevzdávají.
Jedna maminka z Pardubic mi psala, že její syn, devítiletý fotbalista, se zamiloval do Chorvatska během posledního mistrovství. "Táta, oni mají nejhezčí dres na světě," řekl. Sháněla dres, porovnávala ceny. Nakonec objednala alternativu. Kluk ho dostal k svátku. Oblékl si ho, podíval se na sebe do zrcadla a řekl: "Mami, teď můžu porazit každého." A pak vyběhl ven. A dal gól. Možná víc. Kdo ví.
Chorvatsko má i ženskou reprezentaci. Není tak slavná, ale dívky na ni mohou být hrdé. Kostky jsou stejné. Stejný symbol. Stejná bojovnost. Dívky, které chtějí hrát fotbal, se můžou ztotožnit s hráčkami, které nosí stejný vzor. Žádná růžová verze. Prostě kostky. A je to správně.
Když vidím na hřišti kluka nebo holku v chorvatském dresu, vždycky se na chvíli zastavím. Vím, že ten dres něco znamená. Není to jen náhoda. Není to jen móda. Je to prohlášení. „Já se nevzdávám.“ Ať už stojí kolik stojí.
Chorvatsko už možná nepřekvapí jako před lety. Ale pořád je to tým, který má respekt celého světa. A děti to cítí. A proto ten dres nosí. Proto ho chtějí. Proto o něm mluví. A proto, když ho dostanou, jejich oči září. A ten zářivý pohled stojí za všechno. Ať už dres stál dvě stě nebo osm set. Protože radost dítěte nemá cenu. A kostky jsou jen barevný papír na té radosti. Ale ta radost je skutečná. A to je hlavní.
